Když jsem začala psát svůj blog Romano Drom, často jsem svými laskavými diskutéry byla vyzývána, abych se odstěhovala do Chánova. O odstěhování ze svého krásného bytu v klasickém secesním domě (mimochodem v bývalé romské čtvrti) rozhodně neuvažuji, ale když mi můj kamarád v Košicích řekl, že potřebuje něco vyzvednout v Luníku 9, ani na vteřinu jsem nezaváhala a naskočila do taxíku s ním.
Po cestě jsme se dost nasmáli. Tedy hlavně můj kamarád a taxikář. Vyjádřila jsem naději, že náš kamarád, který v Luníku bydlí, má jméno na zvonku. Jak jinak bychom ho našli, když vím, že nemá mobil. Můj kamarád mi se smíchem odvětil: „Tam přece žádné zvonky nejsou“... Měl pravdu, nejenže tam nebyly zvonky, ale ani názvy ulic, o číslech domů ani nemluvě. Funguje to tam trochu jinak....
Když jsme dorazili na místo, přišlo s námi hned pohovořit pár lidí. Musím dodat, že můj kamarád je přední romský umělec a respektovaný muž. Přivítání bylo tedy velmi přátelské a to i pro mě. Přišly za mnou také „pokecat“ tři jedenáctileté holčičky. Když jsme se zeptali, kde bydlí T., hned se nabídly, že mě tam dovedou. Chtěla jsem atmosféru romského ghetta zažít na vlastní kůži, bez romského „ochránce“ a tak jsem se nabídla, že k T. skočím. Vzaly mě za ruce a staly se mými průvodkyněmi po ghettu. Nejprve do bytu T., výtah nefunguje, možná už tam ani vůbec není. Vyfuněla jsem do 3. patra, T. není doma (potkávám jeho početnou rodinu), šel do bankomatu, dnes by mu měla dorazit výplata. Byt se leskne čistotou, z podlahy by se tam dalo jíst. Loučím se a vyrážím na procházku po ghettu. Tady je večerka, jdu si koupit tatranku. Pokračujeme v procházce. Vypadá to tam, jak všichni známe z obrázků. Většina paneláků má vymlácená okna. Jen z druhé strany vypadají vesele, na balkonech se suší spousta barevného oblečení. Čekala jsem také tuny odpadků (tak jak to ukazují média), ale ty tam nejsou. Je tam uklizeno - nevím jestli každý den... Také tam nepobíhají žádné ušmudlané děti. Lidé, které potkávám mě zdraví – děti i dospělí, uctivě jim odpovídám. Zdá se, že jsem momentálně jediná gádžovka na celém sídlišti.
Vracím se ke svému romskému příteli. Žena, která s ním právě hovoří se ujišťuje, jestli se ke mně všichni chovali „jak se sluší a patří“. Musím říct, že jsem nezaznamenala jediný „křivý pohled“, spíše naopak. Chvíli ještě pokecáme a pak odjíždíme...
Když večer sedím v krásném bytě (nacházející se v jiné části Košic, v gádžovském domě) svých romských přátel, nemohu se ubránit otázkám PROČ... Proč Luník vypadá takto ? Proč jsou tam vymlácená okna... Diskutujeme a nenacházíme uspokojivé odpovědi...
PS. Tento článek nabízím jako protipól svých kolegů, takzvaných expertů na romskou problematiku, kteří publikují hory článků na podobné téma včetně řešení. Ale do romského ghetta se neodváží. Jeden z nich třeba publikoval rozsáhlý článek o romských ghettech a i v jednom byl. Na okraji v zamčeném autě :-)... Nedivte se prosím, že podobné „experty“ nemohu brát vážně. Jejich svět je pro mě prostě příliš černobílý...
Panu Poláčkovi z MF Dnes děkuji za sérii článků http://zpravy.idnes.cz/v-chomutove-mezi-neplatici-bez-slapat-tu-mas-pomeranc-pda-/domaci.asp?c=A090306_145334_domaci_abr. Respekt !!!
