Mám nabitý páteční večer. Nejprve narozeninový večírek u mých přátel. A pak jam session v centru. Hrají tam moji přátelé Milan a Saša. Jejich nepřeslechnutelné krásné hlasy lákají kolemjdoucí. Společnost je různorodá a velmi veselá. Alkohol teče proudem. Hraje se až do rána – končíme kolem třetí. Jelikož jsme nezmaři, bereme si taxi a pokračujeme dál, jedeme do našeho oblíbeného klubu.
Taxi přejíždí most Legií. V dálce registrujeme dva rychle běžící lidi – muže a ženu. Milan nechává zastavit taxi, já zatím nechápu co se děje. Události dostávají spád, žena překonává zábradlí mostu, chce skočit. Milan jí nedává šanci, je u ní během vteřiny. Chytil ji a pevně ji drží !!!! Dobíhá i její muž, oba ji dostávají zpět do bezpečí. Skoro ve stejné chvíli příjíždí další taxi – její rodina, matka má na sobě růžový župan. Žena pláče Milanovi na rameni, přebírá si ji její rodina. Milan se vrací zpět do taxíku. Jsem rozstřesená. Co se to vlastně stalo ? “Už to neřeš”, říká mi Milan, do konce večera (tedy vlastně rána) už o této události nepadne ani slovo.
Je to již pár dní. A já tu scénu pořád nemůžu dostat z hlavy. Obrázky mi běží před očima jako syrový film. Domýšlím, co se všechno mohlo stát, kdyby jsme náhodou nejeli kolem, kdyby se v tom Milan tak rychle nezorientoval a nezasáhl, kdyby se mu nedejbože vysmekla....
Milánku, to jak moc se mi líbí Tvůj hlas a Tvá hudba jsem Ti již mockrát řekla. Teď ale musím dodat, jsi fakt FRAJER !!!!!
